Jako první uslyšel zpěv ptáků. Poznal mezi nimi drozda. Pomalu a jenom tak napůl otevřel oči a do nich ho udeřilo slunce prosvítající přes listy dubů. Chvíli tak ležel a při houpavém pohybu jeho sítě se zkoušel probrat. Po poměrně dlouhé době se odhodlal a posadil se. Rozhlédl se a spatřil louku, kde se třpytila rosa a doutnaly zbytky ohně....
Už nechci mít ani pomalé ruce,
Už nechci být odsuzována bez důvodu
Už nechci čekat, když nevím na co
Už nechci myslet na to, co jsem mohla
Leo byl obyčejný chlapec, který si rád kopal s míčem, vždy vyjedl krupičnou kaši do poslední lžíce a pomáhal mamince a tatínkovi, jak mohl. Jenže přeci jen byl něčím odlišný: žil ve skleněné kouli. Byla podobná sněžítku, jen v něm místo zimy panovalo léto.
avšak jejím dopadem nová květina klíčí,
a ucítil jsem vřelý stud
Jsem v pokoji, ležím na spodní posteli palandy a v posteli nade mnou leží brácha. Mám vyteplené pyžamo s kostičkami. Povlečení mám s vílou Zvonilkou a kolem sebe mám svá plyšová prasátka. Na stoleček u nohou mé postele mi maminka dala bylinkový čaj, abych se zahřála. Přímo naproti palandě je skříň s poličkami: na první je rádio, na druhé...
Kéž znovu cítím tichý vánek jemně
